Babičko, pojď, utečeme spolu

Novela Zázemí je třetí knihou talentované Jany Šrámkové. Stejně jako její prvotina Hruškadóttir, se nese Zázemí v podobném duchu- hledání identity, kořenů, rodného místa. Již od prvních stran je patrné, jak silná a naléhavá byla potřeba Šrámkové vyjádřit svou lásku k babičce.     

Zázemí je křehkou výpovědí mladé ženy o ztrátě svého rodného domu, města, pokoje, ale především babičky. Osoby, která ji v myšlenkách doprovází všedními věcmi života, ale zůstává především ve vzpomínkách.  Hlavní postavou je Jana, matka dvou dětí, recenzentka, spisovatelka a žena, žijící v prostředí sídliště, v obavách a nejistotě.

Příběh je vyprávěn z pohledu hlavní postavy formou zápisků, které si vede s plánem napsat příběh.

 „ Píšu tvůj příběh, babičko. Tak jak jsi mi ho vyprávěla. I jinak. Píšu a moc mi na tom záleží, což samozřejmě celou věc komplikuje. Včera večer jsem dala Františkovi přečíst prvních deset stránek. Tedy prvních, které jsem napsala ne začátek příběhu.“

Kniha je rozdělena do tří částí- Podnebí, Předpeklí, Zázemí, pod které se sdružují jednotlivé kapitoly. Děj je vyprávěn ve dvou liniích- v jedné sledujeme všední život Jany, který se odehrává v rozmezí několika let, zachycuje čas strávený s prvním dítětem, autorská čtení v Café Fra, literární pokusy, návštěvy rodičů, dobu vánoční a porod druhého dítěte. Do první linie pak vstupuje druhá, která je sestavená ze vzpomínek na babičku Noemi. Vzpomínky jsou útržkovité, ale někdy tvoří souvislý příběh (kapitola Příběh). Dějové linie se navzájem proplétají. I přesto příběh neztrácí na své citlivosti a osobitosti. Ta je podpořena autorčinými specifickými pojmenováními.

Z gauče, na kterém Jana jako malá přespává se stává spaní na „ žlutým “, babičku přirovnává k mikulášským figurkám a ze své dcery udělá „Apačku“ , která  se babičce Noemi tolik podobá. „Vyloupnu jednu babičku z plata a přihodím jí k pórku a zakysané smetaně do košíku…A tak se vyvine taková malá rodinná tradice, předadventní folklor. Muž mi pojídá babičky a já je dokupuju.“ Samotné vzpomínky jsou mnohdy veselé (kapitola Čerych), ale převažují bolestivé. Vypovídají o osobní nevyrovnanosti hlavní postavy. Jsou zoufalým výkřikem, který nikdo neslyší. Kniha má pouhých 136 stran, které každý hravě zvládne za jedno odpoledne nebo večer. Šrámkova Zázemí strukturovala do deníkových zápisků, místy se jí stává, že říká mnohem víc, než by měla. Například pasáže s dědečkem nebo literární večery v Café Fra jsou v knize zbytečné, i bez nich by příběh fungoval.

Způsob jakým Šrámková příběh vypráví, zanechá ve čtenáři silný zážitek. Ke konci knihy stejně jako Jana dojde ke smíření. S babičkou Noemi si vzpomeneme na tu svou jedinečnou, upovídanou, s velkými příběhy a přesto tak podobnou. 

Jana Šrámková:  Zázemí, Fra, Praha, 2013